Příběh dvou postupů do MSFL: sezóny 2016/2017 a 2025/2026

Bylo 10. června 2017, na Orelském stadionu se sešlo 580 platících fanoušků natěšených na oslavy divizního titulu a v kazeťáku pana Kovaříka na hlasatelské věži byla nachystaná kazeta s tradičním vítězným songem „We Are The Champions“. V posledním domácím zápase stačilo „jen“ porazit čtvrtý Slavičín, který už v podstatě neměl o co hrát, a titul by byl náš. Jenže to se nám nepovedlo.

Někdy ve fotbale rozhodují velké věci. A někdy jeden jediný gól. Ten den ale nepřišel.

Po měsících, kdy mužstvo Martina Ondy dokázalo smazat šestibodovou ztrátu na Hodonín, po jaru, během kterého se zdálo, že je možné úplně všechno, se brodská gólová mašina zastavila zrovna ve chvíli, kdy měla naposledy vystřelit.

Devadesát minut. Nula gólů. 

V souběžně hraném zápase Hodonín rozmetal Bystřici nad Pernštejnem 12:2. Bodově bylo srovnáno. O titulu rozhodla vzájemná bilance. Místo očekávané radosti a euforie se na Orláku mísilo ticho, smutek a pocit, že něco velkého právě proklouzlo mezi prsty.

„Musím poděkovat mužstvu, protože hlavně ve druhé půli jsme byli jasně lepší. V některých situacích nám ale chyběla troška štěstí,“ říkal po zápase trenér Martin Onda.

Štěstí. To slovo tehdy bolelo. Protože chyběl opravdu jen jeden gól. Jeden odraz. Jedna dorážka. Jeden moment. A celý příběh mohl být napsaný úplně jinak.

Jenže fotbal někdy není spravedlivý. A právě proto je krásný.

Když se dnes ohlédneme za sezonou 2016/2017, hodně lidí si vybaví nevyužitou šanci na titul. Jenže to je příliš jednoduchý pohled.

To mužstvo totiž dokázalo něco mimořádného. Vyhrálo třiadvacet zápasů. Jen třikrát prohrálo. Nasbíralo 73 bodů.

A hlavně – vrátilo do Uherského Brodu víru, že se tady může hrát velký fotbal. Byla to parta srdcařů. Bratři Marek a Richard Davidovi, Michal Vrága, Bronislav Šálek, Vojta Dolina, Marek Mančík a další.

A jeden záložník, který přišel ze Šardic a okamžitě začal rozdávat fotbalovou radost. Martin Pácl.

Nejproduktivnější hráč sezony.

Dnes to zní jako statistika. Jedenáct gólů. Šest asistencí. Sedmnáct bodů produktivity.

Jenže za těmi čísly bylo mnohem víc. Byl mozkem mužstva. Když bylo potřeba zrychlit, zrychlil. Když bylo potřeba uklidnit hru, uklidnil ji. Když přišla standardní situace, všichni věděli, odkud míč poletí.

A většinou věděli i kam. Jen s tím stejně nedokázali nic udělat.

Ondův tým hrál odvážný fotbal. Někdy až bezhlavě odvážný. Věřil, že dá o gól víc než soupeř. Že když dostane dva, vstřelí tři. Že když prohrává, ještě to otočí.

A Martin Pácl byl jeho dirigentem. A měl něco, co se naučit nedá. Cit. Pro přihrávku. Pro prostor. Pro hru.

Když skončila sezona, byl právě on nejproduktivnějším hráčem týmu. Mužem, přes kterého vedla většina nebezpečných akcí. Mužem, který pomáhal držet pohromadě jeden z nejlepších brodských týmů novodobé historie.

A přesto si asi nejvíc pamatuje ten zápas, ve kterém nikdo nedal gól. Tak už to bývá.

Největší příběhy často nevznikají po vítězstvích. Vznikají po zklamáních.

Osud ale měl pro Brod připravené jiné pokračování.

Několik dnů po posledním kole přišla zpráva z Řídící komise pro Moravu. Postup. Ano, z druhého místa. Ano, bez titulu. Ale postup.

„Zeptali se nás, jestli chceme postoupit a my jsme rádi přijali. Bereme to tak, že postupujeme se stejným počtem bodů jako Hodonín, takže si postup zasloužíme,“ říkal tehdy předseda klubu Josef Hamšík.

A měl pravdu. Protože tento tým si postup zasloužil. Ne kvůli jednomu zápasu. Kvůli celé sezoně. Kvůli třiceti zápasům dřiny. Kvůli tomu, že když se na jaře zdálo, že je titul pryč, dokázala znovu vstát.

Devět let.

Tak dlouho dělí sezonu 2016/2017 od sezony 2025/2026. Na první pohled mají obě společný výsledek. Postup do MSFL.

Jenže cesta byla úplně jiná. Ondův tým byl rocková kapela. Hlasitá. Divoká. Nevyzpytatelná. Dával góly po hrstech a občas několik dostal.

Sedmdesát vstřelených branek za třicet zápasů mluví za vše.

Současný tým Davida Dobeše a Pavla Janíčka připomíná spíš dokonale seřízený stroj. Neporazitelný. Přesný. Trpělivý.

Zatímco v roce 2017 Brod inkasoval 29 branek, letošní mužstvo pouze 15. Zatímco tehdy se bojovalo o postup do posledního kola, letos skončila soutěž s náskokem čtrnácti bodů.

A především – letošní tým dokázal něco, co se v klubové historii ještě nestalo. Neprohrál ani jednou. Jednadvacet výher. Sedm remíz. Nula porážek.

Historický zápis.

Přesto existují dvě jména, která obě éry propojují. Vedoucí mužstva Michal Slezák. A Michael Pochylý.

V roce 2017 byl mladíkem, který sbíral první minuty mezi zkušenými hráči. Nastoupil do jedenácti zápasů a učil se. Nasával atmosféru kabiny. Pozoroval lídry. Vstřebával zkušenosti.

O devět let později už nebyl tím mladíkem. Nastoupil do dvaceti zápasů a stal se jednou z pevných součástí mužstva. Jediným hráčem na trávníku, který zažil oba postupy.

Jedním z posledních mostů mezi Ondovou generací a současným neporaženým týmem. A možná právě v tom je největší krása celého příběhu.

Fotbalové sezony končí.Hráči odcházejí. Generace se mění. Ale některé nitky zůstávají. Spojují minulost s budoucností. A připomínají, že každý velký úspěch stojí na základech, které položil někdo před vámi.

Parta Martina Ondy v roce 2017 vrátila Uherský Brod po devatenácti letech do MSFL. Parta Romana Dobeše a Tomáše Janíčka o devět let později přepsala historii neporazitelností.

Dvě různé cesty. Dva různé příběhy.

Jeden klub. A jedna červenobílá stopa, která se táhne napříč lety.

Produktivita - sezóna 2016/2017

Martin Pácl           11 branek + 6 asistencí
Jan Michalec        12 branek + 4 asistence
Bronislav Šálek     6 branek + 7 asistencí
Vojtěch Dolina       4 branky + 6 asistencí
Marek Mančík        4 branek + 5 asistencí
Marek David           6 branek + 2 asistence
Ondřej Večeřa       4 branky + 3 asistence
Lubomír Blaha       6 branek + 1 asistence
Michal Vrága          6 branek
Richard David        5 branek + 1 asistence
Lukáš Jaroněk       4 branky + 2 asistence
Richard Holík          1 branka
Marek Kúdela         1 branka + 1 asistence
Michael Pochylý    1 asistence
Libor Nevařil           1 asistence