Obránce Otakar Josefík miloval zejména derby a pohárové zápasy

V druhé lize odehrál za ČSK Uherský Brod 21 zápasů, v nichž obdržel pět žlutých karet a jednou byl vyloučen. Vždy nastupoval na postu obránce, jeho hlavním úkolem bylo nepouštět soupeře do vyložených šancí. Měl pověst nesmlouvavého beka, který neuhne z jediného souboje. Většinu kariéry odehrál v třetí lize za Uherský Brod, v jehož dresu dokonce vstřelil jeden gól. Podílel se na výhře 2:0 v Bruntále, jehož branku hájil legendární gólman Jaroslav Netolička, který se právě vrátil ze zahraničního angažmá v Malajsii. Gól to byl nadmíru důležitý, Uherskému Brodu zajistil záchranu v moravskoslezské lize.

Na hřišti jste byl považován vždy za ostrého hocha, jenž nevypustil jediný souboj. Možná právě proto vás fanoušci měli rádi. V roce 1997 vás zvolili klubovým Fotbalistou roku.

„Bylo to tehdy pro mě milé překvapení. Hráli jsme třetí ligu pod trenérem Dunajem. V kádru byly daleko větší osobnosti, třeba bývalý reprezentant Roman Sedláček nebo střelec Petr Podaný. Jsem rád, že si fanoušci vzpomněli zrovna na mě. Asi jsem jim svou hrou padl do oka. Fotbal jsem vždycky hrál pro diváka. Ten totiž dokáže nejvíc ocenit, zda jste na hřišti nechali fotbalovou duši a veškerý svůj um,“ říká dvaapadesátiletý Otakar Josefík, jenž už pověsil kopačky definitivně na hřebík.

V roce 1997 se Otakar Josefík stal klubovým Fotbalistou roku - volbu prováděli fanoušci Uherského Brodu.

Vzpomenete si ještě na svůj první zápas v dresu Uherského Brodu?

„Premiéru jsem si odbyl v sezoně 1985/1986 v tehdejší druhé národní fotbalové lize, což byla skvělá soutěž. Jezdili jsme po celé republice. Výjimkou nebyly ani zájezdy do Prahy. Já plnil úlohu povinného mladíka společně s Rosťou Kreislem a Petrem Machalíkem (první jmenovaný je trenérem v Ostrožské Nové Vsi, druhý pak otec ligového fotbalisty Slovácka Davida Machalíka - poznámka autora).“

Vaším prvním trenérem mezi muži byl Ladislav Janský. Jak ho hodnotíte?

„Je to legenda. Pro brodský fotbal udělal kus poctivé práce, kterou řada lidí docení až s odstupem času. Uměl perfektně sestavit tým. Na plac poslal jednak zkušené borce, které pak vhodně doplnil dravým mládím. V útoku jsme pak měli střelce Josefa Pavlíčka, který se postaral většinou o góly. Takže všechno dohromady to perfektně fungovalo. Navíc byl výborně připravený na všechny soupeře. Nevím sice, kde bral podklady. Ale když jsme jeli třeba do Prahy, rozdal v autobuse každému hráči z obou stran hustě popsaný papír formátu A4. Na něm bylo o hráči, na kterého jsem měl hrát téměř vše. Jakým směrem dělá kličku, kterou nohou střílí, kam kope většinou penalty. Co je jeho největší přednost, co naopak největší slabina. Zda je nervově labilní a podobně.“

Jaké zápasy jste měl ve své kariéře nejraději?

„Já se vždycky těšil na derby proti Jiskře Staré Město a Slovácké Slavii Uherské Hradiště. Tyto zápasy měly pokaždé zvláštní náboj. Každý hráč si v derby sáhl až na pomyslné dno. O výsledku se pak mluvilo ve městě celý týden. Na tyto zápasy navíc chodily skvělé návštěvy, v ochozech bylo klidně 4.000 diváků. Před takovou kulisou se hrálo skvěle. Navíc město bylo fotbalem doslova posedlé. Samotným zápasem to nekončilo. Každé pondělí byly na náměstí velké nástěnné noviny plné aktuální fotek včetně popisek. Staral se o to tehdy fotograf Stanislav Zemek a u diváků to mělo velký ohlas.“

A co druholigové derby proti Uherskému Hradišti v sezoně 1994/1995?

„V tom zápase jsem bohužel nehrál. Stopku mi vystavilo zranění. Ale kluci to zvládli perfektně. Zápas měl náboj od první do poslední minuty. V ochozech se stálo nejen na betonových schůdkách, ale všude, kde to bylo možné, někteří fanoušci byli i na stromech. Přestože se pořadatelé snažili kapacitu navýšit za pomocí montovaných tribun speciálně pro toto utkání, stejně to nestačilo. Všech 5 600 vstupenek se během chvíle rozprodalo a před bránou stálo dalších 1 400 fandů. Aby nevznikly nepokoje, byli nakonec na zápas vpuštěni všichni diváci. Přišlo jich na 7 000 tisíc, což je historický rekord. A ti viděli výhru domácích v poměru 3:2.“

Obránce Otakar Josefík v druhé lize v sezoně 1994/1995

Před každou sezonou se pravidelně hrála pohárová soutěž. Měl jste tyto zápasy rád?

„Já je přímo miloval. Už v létě před sezonou jsem vždycky sháněl časopis Gól, kde tehdy vycházel celý pavouk pohárové soutěže až do finále. Pokud tým uspěl v prvním a druhém kole, narazil většinou na ligový tým. Já si například zahrál proti Baníku Ostrava, Boby Brno a Sigmě Olomouc. Bylo skvělé postavit se ligovým fotbalistům. Pro mě osobně to byla vždy velká událost a fotbalový svátek.“

Kromě vojny ve VTJ Stod a dvouletém působení v nedalekých Kunovicích jste svou kariéru spojil výhradně s Uherským Brodem, kde jste odehrál celkem třináct sezon. S tímto klubem jste také slavil historický postup do druhé ligy. Ta se u Olšavy hrála v sezoně 1994/1995. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Postup do druhé ligy byl historickým úspěchem. Velkou podporu jsme měli od města a také od generálního sponzora České zbrojovky v čele s ředitelem panem Dudou. Pro všechny z nás to byla úplně nová soutěž. Nová výzva. Podzim nám vyšel skvěle, umístili jsme se ve středu tabulky. Bohužel jaro už tak dobré nebylo. Po návratu ze zápasu v Ústí nad Labem nás zastihla velmi smutná zpráva o tragické smrti ředitele Dudy na veletrhu v Norimberku. To se na výkonech zcela jistě podepsalo.“

Čtyři kola před koncem druhé ligy jste nešťastně prohráli v Teplicích (z tohoto utkání máme k dispozici dokonce část videozáznamu) a namočili se do sestupových vod. Porazil vás tehdy budoucí reprezentant Pavel Verbíř. Vybavujete si po letech tohle utkání?

„Po deseti minutách jsme na Stínadlech vedli gólem Pavla Charváta. Bohužel soupeř do poločasu skóre otočil. Během čtyř minut se dvakrát trefil Pavel Verbíř, když jeden gól dal z penalty. Byl to vůbec bláznivý zápas. Rozhodčí Chytil proti nám nařídil ještě jednu penaltu. Tu však gólman Konečný zneškodnil Habancovi. V závěru měli domácí dva vyloučené hráče, takže jsme hráli proti devíti. Přes veškerou snahu se nám ale nepodařilo vyrovnat. A tak jsme si domů neodvezli ani bod. Ten mohl mít v konečném účtování cenu zlata.“

V posledním druholigovém kole jste hráli vabank na hřišti v Třinci. Karty před zápasem byly rozdány jasně. Třinci i Brodu stačil k záchraně bod, ale jen za předpokladu, že Pardubice vysoko prohrají v Uherském Hradišti.

„První poločas jsme bohužel nezvládli, po půlhodině nám vstřelil gól Václav Činčala (v současné době trenér Vlčnova - poznámka autora). Navíc Pardubice v poločase vedly na hřišti vedoucího Uherského Hradiště. Po změně stran jsme sice vrhli všechny síly do útoku, ale pět minut před koncem nás Hrdlička proměněnou penaltou definitivně poslal do moravskoslezské ligy. Frustrace byla obrovská a přenesla se také na hřiště. Já neudržel nervy na uzdě a na polovině hrací plochy jsem sestřelil jednoho ze soupeřů. V poslední minutě jsem vyfasoval červenou kartu a musel pod sprchy. Byla to smutná tečka za druholigovým působením.“

Přiznal jste, že milujete derby. Víte, který zápas se odehrál v neděli 8. října 2006?

„To jste mě docela zaskočil. Rok 2006? (chvíli přemýšlí). To jsem pomalu končil kariéru a hrál za Korytnou, odkud pochází moje manželka. No jasně, tehdy se hrálo nezapomenutelné derby Korytná - Strání (2:1) před historicky nejvyšší návštěvou. Oba kluby na sebe narazili v nejnižší krajské soutěži - I. B třídě vůbec poprvé. Pikantní na samotném souboji byl fakt, že v Korytné tehdy hrálo hodně Straňanů. O to víc byl zápas vyhecovaný. V Korytné nejsou prakticky žádné ochozy, hřiště je v takovém dolíčku a okolo jsou jen travnaté svahy. Ty byly obsazeny do posledního místa. Hlasatel tehdy oznámil 800 platících diváků. Hodně dlouho se spekulovalo o tom, kdo bude utkání pískat. Nikomu se do toho moc nechtělo a tak nakonec přijel prvoligový rozhodčí Vladimír Goňa ze Zlína. A zápas odpískal s naprostým přehledem. Přistoupil k tomu jako k lize, pouštěl osobní souboje na obě strany a nechal nás hrát, což bylo ku prospěchu fotbalu. Měl skvělou fyzičku, byl snad u každého souboje a u všech měl obrovský respekt.“

Ve vašich šlépějích pokračuje také jedenáctiletý syn Otakar. Sledujete jeho zápasy?

„Pokud mi to čas dovolí, nechybím ani na jednom. Ale jsem spíš tichý tatínek. Opřu se o zábradlí a zápas sleduju v naprostém klidu. Vůbec nijak do toho nezasahuju, od toho jsou tam trenéři. Po utkání synovi občas poradím, co udělat lépe. Ale on má stejně svou hlavu. Já jsem hlavně rád, že sportuje a nesedí pořád u počítače. Zatím ho to pořád baví, tak uvidíme, kam až to nakonec dotáhne.“

Jedenáctiletý syn Otakar Josefík pokračuje v rodinné tradici