Půvabná blondýnka ovládá nejen míč, ale také píšťalku

S fotbalem začínala v rodném Uherském Brodě v dresu ČSK, kde se společně s mladými fotbalisty proháněla za balonem. Brzy ale přestoupila do ligového 1. FC Slovácko, v jehož barvách slavila Karolína Jílková zatím největší úspěch kariéry. Pod vedením trenéra Miloše Hlaváčka se radovala z juniorského titulu mistra republiky! Až druhá tehdy skončila Sparta Praha.

Její další kroky vedly zpět do Uherského Brodu, kde patřila k oporám divizního týmu. Neunikla ani bystrému oku Petera Bábina, manažera slovenských Nových Zámků a poprvé si vyzkoušela zahraniční ligové angažmá.

Kromě fotbalu ji učaroval také futsal, ve kterém to dotáhla až do české reprezentace. A aby toho nebylo málo, běhá po fotbalovém trávníku také s píšťalku. Je tak historický první rozhodčí z Uherského Brodu, která se probojovala do první ženské ligy. Letos byla v konkurenci mužů vyhlášena nejlepší rozhodčí I.A třídy a nové sezoně se objeví na čáře v mužské divizi. Její sportovní úspěchy neunikly ani vedení města Uherský Brod, právem se tak objevila v nominaci ankety O sportovce města Uherský Brod. „S fotbalem jsem začínala asi v osmi letech, začala jsem hrát za přípravku pod trenérem Ivanem Rachunkem,“ zavzpomínala dvaadvacetiletá Jílková v rozhovoru pro DOBRÝ DEN.

První a zatím největší úspěch jste zažila v juniorkách Slovácka, které usedly na český trůn. Jak jste to tenkrát prožívaly?

Vyhrát první ligu byl obrovský úspěch, předtím se to totiž nikdy nepodařilo, přepisovaly jsme historii. Na rozhodující zápas se Spartou v Šardicích nikdy nezapomenu, vyhrály jsme 1:0 po gólu z rohového kopu v posledních minutách zápasu. Myslím, že jsme si ale titul zasloužily po všech stránkách a určitě jde o můj největší úspěch.

Ze Slovácka jste zamířila na hostování do Uherského Brodu. Jak na angažmá vzpomínáte?

Jedině v dobrém, což se nikdy nezmění, protože je to můj mateřský klub. V jeho dresu jsem si zápasy vždy užívala, protože jsem byla zvyklá na jinou úroveň. Zápasy neměly moc velkou kvalitu, ale aspoň jsem měla prostor si dovolit cokoliv s míčem.

U Olšavy se před Vánoci hraje největší ženský halový turnaj v ČR, který jste rovněž několikrát absolvovala. Jak hodnotíte jeho přínos?

Určitě jsem získala mnoho zkušeností, protože jsme se potkaly třeba se Slavií Praha, jejíž kvalita byla velká a zaslouženě taky turnaj vyhrála. Pro holky z nižších soutěží to byl zážitek, šanci změřit síly s velkými kluby nemají každý den.

Máte za sebou i zahraniční angažmá v Nových Zámcích. Jaké bylo?

Vzpomínám jen v dobrém, poznala jsem spoustu super holek. Na Slovensku jsem přišla na posledních osm zápasů, abychom pomohla zachránit první ligu. Tým byl poskládaný převážně z juniorek Unionu a maďarských hráček. Dokázaly jsme skoro nemožné, ale nakonec bohužel sestoupily do druhé ligy, když o našem pádu rozhodl rozdíl skóre. A to o jedinou branku. Do osobních statistik jsem si připsala čtyři branky.

Od fotbalu jste si odskočila i k futsalu. A dokonce to dotáhla až do reprezentace…

K futsalu jsme se dostala loni, kdy v Brně byly akademické hry. Po zápase mi řekli, že se na nás byl někdo podívat a zavolá mi. Ozval se pan Odehnal, který mě pozval na soustředění do Hodonína. Největším reprezentačním úspěchem je zatím stříbrná medaile z Visegrad futsal cupu 2019. Na klubové úrovni je to druhé místo v celostátní lize žen.

A mezitím vším ještě stíháte dráhu rozhodčího. Je to možné vůbec všechno skloubit?

Všechno jde, když se chce (úsměv). Ke kariéře rozhodčího jsem se dostala přes Petra Zpěváka, který mi nabídl, jestli to nechci zkusit. Můj první zápas byl v Ostrožské Lhotě, kdy jsem byla na pomezí v zápase mužů. V roli hlavního jsem si odbyla premiéru v dorostu. Nejtěžší zápas? Těžko říct, bylo jich víc. Za devadesát minut řešíme řadu sporných situací a není vždy jednoduché je posoudit.

Kolik máte za sebou prvoligových zápasů žen? A co ambice?

Zatím jsem odřídila jen dva. Určitě bych chtěla přidat další a ještě se dostat na mezinárodní úroveň v ženském fotbale. U mužů pak co nejvýše v české lize.

Je těžší pískat ženy nebo muže? Jak na vás reagují hráči, trenéři?

Myslím, že mě berou. Většinou slýchávám různé narážky, ale v dobrém slova smyslu, třeba, že se teď nebudou moct soustředit na hru… (smích). Jestli je těžší pískat muže nebo ženy, je těžké říct, každý zápas je jiný. Ale asi je náročnější rozhodovat utkání mužů. Je totiž rozdíl mít pod kontrolou 22 chlapů nebo 22 žen.

Jaké máte cíle do budoucna?

V pískání je to jasné, dostat se co nejvýše v české soutěži mužů a na mezinárodní úroveň žen. Futsal? Zatím vůbec netuším, jak všechno bude. Uvidím, jestli budu ještě na klubové úrovni hrát. A samozřejmě mám spoustu osobních cílů.